Zámek Nelazehoves
Zámek Nelahozeves je stavba ze 16. století patřící mezi nejvýznamnější pozdně renesanční objekty v Čechách. Zámek se nachází ve stejnojmenné obci, cca 25 km severně od Prahy na vyvýšené skále nad Vltavou.
Stavbu zámku započal Florián Gryspek z Gryspachu roku 1553, tehdejší poradce českého krále Ferdinanda I., který v roce 1544 získal Nelahozeves a k ní náležící panství. Florián Gryspek si zámek Nelahozeves vyvolil jako svou soukromou rezidenci. Shromažďoval zde své sbírky. Nacházela se zde rozsáhlá knihovna, klenotnice a galerie. V jeho době se Nelahozeves stala známým a hojně navštěvovaným kulturním centrem. V zámecké obrazárně se nacházely díla převážně vlámských mistrů. Bylo známo, že Florián Gryspek vlastnil i originální portrét Jana Žižky. Sbírání obrazů a cenností byla jeho záliba. Sbíral také písemnosti, především texty zabývající se moderní humanistickou filozofií, které shromažďoval ve své knihovně. V Nelahozevsi také napsal svá vlastní díla „Selský řád“ a „Instrukce pro úředníky“..JPG)
Knihovna v Nelahozevsi přitahovala pozornost učenců a sloužila jako místo intelektuálních setkávání. Mezi učenci, kteří se zde scházeli patřil humanistický básník Matyáš Kolín (Collinus), kterého Gryspek po ztrátě majetku sponzoroval. Poté, co Kolín musel přestat přednášet na Karlově univerzitě, začal soukromě přednášet v Nelahozevsi. K okruhu českých literátů na zámku patřila elita český básníků a sisovatelů jako Johann Serifaber a Martin Hanno, David Crinitus z Hlaváčova, Salomon Fraceltius a Thomas Mitis. Učenci se v Nelahozevsi setkávali v sále označovaném jako ráj, což není běžné označení pro reprezentativní sál. Podle křesťanských představ lze ráj vysvětlit jako „místo vyvolených“. Sál se tak jmenoval do 19. století, ve 20. století byl z neznalosti nazýván „rytířským sálem“. Florián Gryspek se v Nelahozevsi zdržoval hlavně na konci svého života. Právě zde také zemřel 29. března 1588. 
Nelahozeves pak zdědil nejmladší z jeho synů, Blažej. Ten po otcově smrti i nadále hostil učence a organizoval setkávání humanistických a literárních kruhů. Roku 1595 si vzal za manželku Ofku z Bubna, dceru Václava z Bubna, svého nelahozeveckého souseda. Dokončil východní křídlo s arkádovým dvorem, kde se nacházejí dva erbovní štíty manželů. Dokončení stavebních prací dokazují letopočty nad portálem z let 1613 a 1614. Blažej neměl žádné mužské potomky, proto ve své závěti odkázal Nelahozeves svým synovcům na panství Rožmitál. Na svou dceru Veroniku přepsal dědický podíl a i přes podlomené zdraví se dočkal i její plnoletosti a svatby s Davidem Boryně z Lhoty.
V roce 1618 se Blažej i jeho zeť podíleli na stavovském povstání. Blažej zemřel měsíc po Bitvě na Bílé hoře v prosinci roku 1620. Přestože byla jeho závěť prohlášena za neplatnou kvůli zapojení jeho dědiců do stavovského povstání, Nelahozeves zůstala v majetku jeho ženy Ofky. Ta ovšem hospodařila jen krátkou dobu. Na zámku vázly vysoké dluhy, takže se rozhodla odstěhovat se a předat zadlužený majetek své dceři Veronice. Ani Veronika však nebyla schopná zaplatit dluhy svého otce, a tak na rozkaz císaře musela panství Nelahozeves s veškerým příslušenstvím, vesnicemi i vinicemi prodat za nepatrnou cenu 40 031 kop, 18 grošů, 4 denáry Polyxeně z Lobkovic.
K zápisu do zemských desek došlo 23. června 1623. Od té doby zámek, s výjimkou let 1950–1993, náleží roudnické linii rodu Lobkoviců. Čerstvě nabytý zámek byl za třicetileté války několikrát poničen rabujícími vojáky. Ještě v roce 1648 švédská armáda ukořistila bohatou kořist, která byla odvezena na lodích po Labi do Švédska. Zmizela i hodnotná knihovna Floriána Gryspeka. Po skončení války započal syn Polyxeny, kníže Václav Eusebius Popel z Lobkowicz, s obnovou zámku. Zámek však nikdy nebyl rodinou Lobkoviců obýván a Václav do zámku nastěhoval své úředníky. Až roku 1874 našel zámek využití jako penzion pro šlechtické dcery. Později byly prostory využívány jako vojenský lazaret. Rodina zahájila nutnou renovaci až roku 1908. V roce 1914 však zámek poškodil požár, přiněmž zanikly skoro všechny kazetové stropy ve druhém podlaží. Zámek pak nebyl obýván. Nezájem knížecí rodiny a nedostatečná údržba však přinesly i něco pozitivního. Jenom díky tomu se mohl renesanční zámek dochovat prakticky v původní podobě jak jej vystavěl Florián Gryspek. V roce 1950 byl zámek znárodněn. V roce 1993 zpět navrácen knížecí rodině Lobkowiczů.